Očekávání vs. realita část 1.

Jak moc by bylo všechno jednodušší, kdyby rodiče byli připravení na realitu rodičovství. Víte, mě se moc líbí to, že se dnes máme možnost připravit třeba na porod. Ale! Porod trvá třeba den nebo dva, a co pak? Příprava na porod je rozhodně důležitá, je to prevence porodního traumatu, je to sebejistota, je to rozhodně něco, co nám může pomoci. Ale zase se ptám, co potom? Co čtvrtý trimestr? Co spánek? Co komunikace s partnerem? Co fyzické a psychické zdraví po porodu? Myslím, že moc z vás, co tento článek čtete, jste se na ty další aspekty nepřipravovaly. A nemyslím si, že byste třeba nechtěly, ale spíš mi přijde, že je nám neustále omíláno, že se na to připravit nedá. Jenže na spoustu těchto věcí se předem připravit dá a mělo by to být něco, na co připravovat budeme!

Předporodní péče je u nás běžná a řekla bych, že často dokáže být i nadstandardní. Ale co ta poporodní? Narodí se dítě, žena si zajde na gynekologii a konec. Kdo se o ní zajímá? Kolikrát jdete s novorozencem na prohlídku během prvních měsíců? Kolikrát se vás někdo z vašeho okolí zeptá na to, jak se má miminko? Kdo se stará o vás, o novou mámu? A kdo se zeptá táty, jak se cítí? Kolik lidí asi tak rozumí, co vše se v ženě odehrává? Co vše se mění? Co vše může prožívat? A rozumí tomu žena sama, když ji na to nikdo nepřipravil? Když neměla ani možnost připravit se na to, co se s ní bude dít? Kolik párů se místo přípravy výbavičky za spoustu peněz připravilo na to, jak spolu budou komunikovat po narození dítěte? Jaké budou jejich role? Jak spolu nebojovat v tom, kdo je víc unavený, ale naopak být týmem, který se podporuje? Kolik z rodičů ví, že blízkost s dítětem v prvních letech je zásadní pro celý další budoucí život? Kolik rodičů ví, že ten 8 hodinový noční spánek jejich novorozeněte může napáchat víc škody než užitku s prvním větším vývojovým milníkem nebo separační úzkostí? Tolik otázek.

Mohla bych tady vyjmenovávat spoustu statistických údajů o čerstvých matkách a problémech, pro které existuje prevence, ale asi bychom tady byli dlouho.

Pojďme se trošku vrátit ke spánku a podívejme se na jednu situaci, se kterou se setkávám velmi často. Narodí se miminko, všechno je v pořádku, maminka kojí, dítě prospívá. První týden dva se budí každé 2-3 hodiny, další týdny najednou prospí i 6-8 hodin. Rodiče si říkají "super, všichni si odpočineme, je dobře, že spí". Přijde 3.-4. měsíc a najednou začneme řešit bojkot kojení, sníženou tvorbu mléka, nebo jiný problém s kojením. Možná začne dítě vstávat každou hodinu a půl nebo každé dvě hodiny. Přijde 6. nebo 8. měsíce a my se ocitáme v pekle. Máme pocit, že se dítě budí pořád, nebo celou noc spí na prsu, jsme unavení, připadá nám, že to nikdy neskončí a může to opravdu trvat i několik měsíců. A teď si říkáte jaká je tady spojitost, kam tím mířím? 

Když se dítě narodí potřebuje být v blízkosti svého primárního pečovatele, tedy většinou v blízkosti matky. To neznamená, že musíte mít dítě 24/7 skin to skin na sobě a nemůžete si dojít ani na záchod. Znamená to, že vám má být prostě na blízku. Některá miminka potřebují opravdu neustálý kontakt, ať jsou vzhůru nebo spí. Některým miminkům stačí, že jste poblíž. A některá v klidu spí, i když jsou v jiné místnosti. 

A vy si teď říkáte "A co ty děti, co je položíte do postýlky a ony usnou a spí?". Pojďme si vyjasnit dvě důležité věci. To, jak naše děti usínají a kolik potřebují během spánku podpory ovlivňuje spoustu faktorů. Jedním z velmi důležitých faktorů je temperament dítěte. S tím se dítě narodí a my ho neovlivníme, můžeme mu ale přizpůsobit některé věci, abychom fungovali. Děti s pohodovým temperamentem jsou většinou ty, které rodiče položí do postýlky a ony usnou bez jejich přítomnosti nebo s minimální podporou. Jsou to také ty děti, které v noci tolikrát nepotřebují pomoci s přechodem do dalšího spánkového cyklu, nebo se tolikrát během noci neujišťují, že je vše v pořádku. Jenže tady máme druhou důležitou věc, a to je blízkost. A blízkost je něco, co potřebují všechny děti bez ohledu na to, jaký je jejich temperament. A my už dnes víme, že i děti, které usínají bez podpory rodičů a nepláčou u toho, mohou mít zvýšené hladiny kortizolu (stresový hormon). To znamená, že i tyto děti mohou zažívat stres, nepohodlí, strach nebo jiné pocity. A je to důvod, proč rodičům říkám: "Pokud to pro vás není velký problém, dopřejte dětem blízkost, i když to vypadá, že byste nemuseli. Do budoucna se vám to milionkrát vrátí!". To, že dítě nepláče, nemusí nutně znamenat, že se cítí dobře nebo bezpečně. 

Blízkost je pro děti opravdu klíčová. V prvním roce neskutečně moc, protože děti vnímají skrze své smysly, takže skrze to, že vás vidí, slyší, cítí, "ochutnávají", ohmatávají. Další roky je to stále něco, skrze co se regulují, což je zrovna pro spánek velmi podstatné, protože potřebujeme usínat v klidu. A když si to tak vezmete, tak je blízkost často označovaná jako problém, jako rozmazlování. Přitom to nedává vůbec smysl, když z naší lidské podstaty blízkost potřebujeme, protože bychom bez ní neexistovali.

A teď se podívejme zpátky na příklad. Opravdu často se v prvních měsících radujeme z toho, že nám miminko spí, ukládáme ho do postýlky v jiné místnosti na chůvičku, večer chodíme spát o dost později než miminko. A buďte v klidu, já jsem byla stejná a taky jsem si myslela, že je to takto správně a super. Jenže je tady ta věta "Dítě potřebuje blízkost.". A když je v jiné místnosti, tak ji úplně nemá. A ono se ze začátku nemusí vůbec nic dít, ale později to může mít důsledky, kterým bychom mohli do určité míry předejít.

Když se podíváme na to, jak spánek dítěte v prvním roce běžně vypadá, je normální, že se mezi 1.-3. měsícem v první polovině noci spánek prodlouží i na několik hodin. Nemusí se to stát, ale může. Je normální, že kolem 3.-4. měsíce spánek projde "upgradem" a dítě se probouzí každé 1,5-2 hodiny. Je normální, že se v druhé polovině noci dítě častěji probouzí, protože je zde více aktivního spánku, který je velmi důležitý pro vývoj mozku. Je normální, že se spánek někdy v období mezi 6.-12. měsícem na nějakou dobu stane peklem, protože se toho sejde hodně vývojově. 

A už pojďme k jádru pudla. Co se děje, když dítě tu blízkost ze začátku tolik nemá, i když neúmyslně? Začne to dohánět v období, které pro něj bude náročné, a bude se potřebovat o to více ujišťovat, že je v bezpečí, maminka je u něj a vše je v pořádku. A to je nejčastěji s 6. měsícem a první separační úzkostí, která může být takto o to více prohloubená. Kolem 8.-10. měsíce, což je celkově období velmi náročné pro celou rodinu, protože separační úzkost, první větší porce příkrmů, očkování, první nemoci, obrovský skok v psychomotorickém vývoji, první zuby atd. Pak taky mezi 12.-14. měsícem, kdy dítě často začíná chodit, stále tady může být větší separační úzkost, dítě přichází do druhé fáze vztahové vazby, už není jedno tělo a duše s maminkou, ale je tady nový člověk, což může být dost děsivé. Už to není to malé miminko, ale batole, na které máme často úplně jiné nároky, a mnohem víc začínáme vymezovat hranice. A připomeňme si ještě jeden důležitý fakt, a to je ten, že spánek je forma separace sám o sobě. Takže je prostě velký rozdíl, když spí miminko 8 hodin bez probuzení, nebo když se probouzí každé dvě hodiny.

A pak to období, kdy si říkáte, že ten spánek je jedno velké peklo, netrvá pár týdnů, ale několik měsíců. A vy si říkáte proč? Co jsem sakra udělala špatně, když ve čtyřech měsících spal/a 8 hodin v kuse?

A já vám to vysvětluji a říkám, že vy jste vlastně udělali jen to, co pro vás bylo správně, a co je všeobecně považované za správné. Ale taky, že se to dá všechno dohnat, kontakt domazlit a z pekla udělat zase něco, co vás nepřivede na blázinec.

Jasně, spousta lidí si teď možná řekne, že jejich dítě spalo jako novorozeně dlouho a spí pořád stejně do dnes. A jasně, spousta lidí si řekne, že dítě nikdy nespalo dlouhé úseky, spalo jen na vás, mělo všechen kontakt světa a stejně je to teď peklo. To je všechno validní, pořád mysleme na to, že je každý z nás individuální a taky, že je spánek ohromně komplexní mechanismus, který může být ovlivňován spoustou faktorů. Někdy si ani nedokážeme představit, co vše jej může tak moc ovlivnit. 

Chtěla jsem vám na tomhle příkladu, který v praxi řeším velmi často, jak moc je příprava i na ty ostatní věci důležitá. Jak moc je důležité pochopit, jak doopravdy funguje dětský spánek, co ho řídí, co můžeme ovlivnit a na co se od začátku zaměřit. Protože, když budete dopředu vědět, že není přirozené, ani bezpečné, aby malé dítě během noci spalo několik hodin v kuse, tak budete vědět, co máte dělat a preventivně můžete předejít některým věcem, které se mohou objevit.

Proč je nepřirozeně dlouhý spánek rizikový?

• noční kojení je zásadní, v noci produkujeme nejvíce hormonu prolaktinu, což znamená, že nočním kojením nejvíce podporujeme další tvorbu mléka -> když kojit nebudeme, klesne poptávka a tudíž i nabídka -> může dojít k bojkotu, celkovému ohrožení kojení, nebo dalším problémům, jako je mastitida atd.
• noční probouzení je pro malá miminka důležité z hlediska bezpečí -> probouzení je ochranným mechanismem proti SIDS (syndrom náhlého úmrtí kojence), je to ale také důležité pro srdeční činnost, dýchání a vyjadřování a uspokojování potřeb
• nepřirozeně dlouhý denní spánek může také narušit noční spánek nebo způsobit obrácený denní rytmus
• nepřirozeně dlouhý spánek kojenců často vede k odloučení od rodiče, což může v budoucnu způsobit hlubší separační úzkost a častější noční i denní probouzení
• malé děti potřebují spát více času v aktivních fázích spánku, protože se tak více prokrvuje mozek, což je velmi podstatné pro jeho růst, který je v prvním roce ohromný

A já se teď jen můžu ptát, proč se o tom nemluví? Proč to rodiče neví? A zase znovu, proč se na takové věci nepřipravují? Proč jim nikdo neřekne, že spánek dětí vypadá tak a tak, že děti potřebují blízkost, a že mámy potřebují podporu a čas pro sebe, aby to všechno zvládly? Proč se vás nikdo nezeptal, jestli jste se na toto připravili? Proč vám blízcí místo otázky "Jak spinká?" nepoloží otázku "S čím ti můžu pomoct?" nebo nepřijdou s tím "Přišla jsem ti uvařit a vysát, potřebuješ ještě něco?". Proč my sami máme problém říct si o to, co potřebujeme, cítíme se provinile za to že nejsme po porodu stejné, jako před ním, že toho tolik nestíháme? Proč se cítíme špatně, když říkáme, že je to náročné? Proč se trápíme tím, že nechápeme, co se s námi děje? Proč očekáváme, že se vlastně nic nezmění? A zase je tady tolik otázek.

Tak se příště podíváme na nás mámy, a na to, jak můžeme některým věcem předcházet a nevíme o nich.

A jestli vás k článku něco napadá, napište mi zprávu na Instagram, budu ráda za diskuzi :)