Zkuste si zadat do Googlu spánek novorozence. Co tam najdete?
"Novorozenec prosí téměř celý den."
"Kojení probíhá po třech hodinách a interval se prodlužuje."
"Některé děti už spí celou noc."
"Musíte zavinovat, jinak se nevyspíte."
"Pozor na špatné spánkové návyky."
To jsem tam našla i já. A už dávno před tím jsem zarytě tvrdila, jak s námi dítě nikdy nebude spát v posteli, protože má přeci svojí postýlku, a jak ho vlastně nesmíme moc nosit, protože bychom pak nedělali nic jiného. Děkuji mému synovi, že mě rychle vyvedl z mých omylů a mylných představ a vlastně mě on sám směřoval k tomu, kde jsme teď.

Když jsem porodila, akutním císařským řezem, nebyla jsem absolutně připravená na to, co se bude dít. Neproběhlo nic, jako bonding, ani se mnou a ani s manželem. Malý se narodil předčasně, ale byl naprosto v pořádku a nemusel ani do inkubátoru. Místo toho, abych ho dostala k přiložení, dostal malý lahev s UM. Když jsem ležela po operaci na pokoji, a nemohla jsem zvednout ani hlavu, protože mi to bylo zakázáno, přinesli mi malého vždycky asi na deset minut na pochování. Položili ho vedle mě a odešli. Nikdo se mi nesnažil pomoc s kojením, nikdo se nepokusil o bonding ani dodatečně. A já jsem si natahovala bradavku k malého pusince, abych aspoň něco zkusila. Dneska by to vypadalo jinak, ale to už zpátky nevezmu. Náš začátek v porodnici nás ovlivnil a ovlivňuje ještě teď, a rozhodně ovlivnil i spánek malého. Nebyla jsem připravená na tyto situace, ale díky tomu, že jsem se začala v oblasti spánku, výchovy a neurovědy vzdělávat velmi brzy po porodu, věřím, že jsme všechno krásně dohnali a o mnoho lépe zvládali situace s tím spojené.

První tři měsíce proběhli klidně, miminko spalo přesně tak, jak psali na Googlu, ve skupinách a spánkoví poradci. Pak přišel první zlom a já jsem zjistila, že by náš malý měl vlastně usínat sám. Položit do postýlky a hotovo. Párkrát se nám to povedlo přesně podle rad jedné z největších spánkových trenérek. Bez pláče a bez opouštění, prostě jsem udělala všechny kroky, jako bylo nakojení, bílý šum, spánkové prostředí a šup, malý spal. Ve své postýlce. A tady přichází přesně to období, kdy jsem si říkala: "To je super. Přesně takhle bych chtěla rodičům pomáhat se spánkem jejich dětí. Je to jednoduché a spousta z nich to určitě neví.". Začala jsem pátrat po tom, co má daná trenérka vystudováno, kde se dá vzdělávat v oblasti spánku dětí, a jestli někdo takový existuje i u nás nebo na Slovensku. A taky to byla ta chvíle, kdy jsem založila spánkovou skupinu na Facebooku, kde jsem se podělila o to, jak jsem malého "naučila" usínat ve své postýlce. Maminek, které se začaly do skupiny přidávat, byly stovky. A já nevěřila vlastním očím, ale díky tomu jsem se odhodlala, že se do studia spánku pustím.

Tehdy jsem se rozhodla pro studium na americkém institutu Institut of Pediatric Sleep. Byla to pro mě jasná volba, protože jsem tento institut viděla i u dvou poradkyň na Slovensku, takže jsem ho brala, jako super základ. Díky FB skupině jsem také vytvořila skupinu maminek, se kterou jsme dělaly tzv. zkušební program. Tak, jak jsem postupovala ve studiu, jsem postupovala i ve zkušebním programu. A ono to ne vždy fungovalo, a taky mi to ne vždy bylo přirozené doporučovat. A čím déle jsem v tomto studiu pokračovala, tím více jsem zjišťovala, že to nebude úplně to ono.

Mezitím nám malý samozřejmě přestal usínat sám v postýlce. Proběhlo ještě pár pokusů, kdy jsme to zkoušeli udělat stejně jako předtím, ale ono to nešlo. A tak přišly pochybnosti.
"Jak to, že to teď už nejde."
"Měl by to už umět."
"Všichni byli nadšení, když to zvládal, co teď?"
"Co jsme udělali špatně."
A mnoho dalšího. Naštěstí mě to nedohnalo až k trénování způsoby přerušovaného pláče nebo velké separace. Ale uznávám, že pokusy o to, aby malý usínal sám, vlastně tréninkem také byly.

Hledala jsem, jestli neexistuje jiná cesta, musí to jít přeci i jinak. Ve zkušebním programu jsem zatím pokračovala intuitivně a našla jsem přesně to, co jsem hledala. Byl to kanadský institut Isla-Grace, který se zabývá právě biologicky normálním spánkem. Jako první jsem chtěla dokončit Institut of Pediatric Sleep a s Isla-Grace pak pokračovat v září. Jenže osud tomu chtěl jinak a vzhledem k tomu, jak se rozběhl FB a IG účet, a jak jsme s maminkami ze zkušebního programu nabraly úplně jiný směr díky naslouchání intuice, rozhodla jsem se udělat velké kroky. Nechtěla jsem přidávat příspěvky, které by mohly někomu uškodit, nebo někoho znejistit. Chtěla jsem rodičům předávat ověřené informace (aby ne, když jsem informační specialista, akorát tehdy s tak trochu zatemněným mozkem) a podporu. A proto jsem ze dne na den ukončila studium tréninku a začala studium biologicky normálního spánku.

A takhle to přesně začalo.

Za pár měsíců to budou dva roky od založení IG účtu, na kterém už je teď přes 50 tisíc sledujících. Je to rok od ukončení certifikačního programu Baby-Led-Sleep & Well Being Specialist na kanadském institutu Isla-Grace. Mezitím se toho stalo tolik. A já jsem zjistila, že spánkové poradenství není mým budoucím zaměstnáním, ale je to mé doživotní poslání. A někdy příště vám zase napíšu o tom, jak takové studium vlastně vypadá, co vše by se spánkový poradce měl naučit, kde jsou jeho kompetence a na co se já osobně chystám a těším.